Japonsko v Čechách

English version

Foto

Akio Morita
Informace o jeho osobě

Obaly na soudky saké
Tank sloužící k výrobě
Budova muzea, kde byla dříve výroba

Exponáty muzea


Ukázky fotografií, které ukazují společenské postavení rodiny a styky s osobnostmi celého světa




Značka z auta, kterým jezdil A. Morita při svém působení v Americe



Akio Morita - 15. generace rodu

5. února 2010

V této reportáži bychom vám rádi představili úspěšného producenta tradičního japonského nápoje saké, podnikajícího ale nejen v potravinářství...

Rod Morita řídil vesnici Kosugaja v okrese Čita (region Owari) během období Edo (1603-1868) a dělil své podnikání na lihovarnictví a další obory na základě dědičné tradice. V roce 1665 rodina podnikala v produkci saké, které se ujal Tarosuke, jež byl oprávněn podle licence od vlády v Edo použít v existujícím systému regulace k produkci saké na jeho výrobu až 30 „koku" (přibližně 5.400 litrů) rýže ročně. Nakonec rodina získala licenci na výrobu vlastního saké a začala prodávat tento tradiční japonský nápoj pod různými názvy. Lihovar rodiny Morita se rozšířil pod patronátem Pána z Owari a v roce 1708 začala rodina s výrobou omáčky tamari a potravinové pasty miso, kdy oba výrobky vycházejí z fermentovaných sójových bobů.

V období rodových vůdců sedmé a osmé generace rodina rozšířila svůj obchod s vysoce kvalitním saké také do hlavního města Eda (dnešního Tokia). Hlava desáté generace, Kjuzemon Hidečika Morita a jeho mladší bratr, šestý potomek rodiny jménem Kjuzaemon Meiki (1816-1894), usilovali o zvětšení rodinného bohatství zdokonalováním lihovarnických metod tak, aby produkce saké byla konkurenceschopná produkci z Nada a Fušimi.
 
Ve své knize Džidži Šogen (Stručné poznámky k současnému obchodu) z roku 1881 Jukiči Fukuzawa, velký učitel, který byl blízkým přítelem rodiny Morita, zanechal záznam rozhovoru s Meiki, který obsahuje detailní popis tohoto převratu v technikách lihovarnictví.
 
Když jeho starší bratr v roce 1858 zemřel, postoupil Meiki do čela rodu jako Kjuzemon XI. a zaměřil se na zabezpečení stability rodinného podnikání. Jednou z jeho inovací bylo „různorodé řízení." Ve spolupráci s Tauemonem Kugajem, producentem saké v sousední vesnici Sakai, koupil tři lodě a zavedl pravidelnou cestu do Edo, kdy lodě navštěvovaly přístavy Omezaki, Šimizu a Šimoda. Na zpáteční cestě po vyložení saké pak plavidla převážela náklad rybí moučky a olejnice, nakoupených v Edu. Tyto suroviny byly prodávány jako hnojivo v Hekinanu a Nišiu. Zbožím, se kterým obchodovali v Edu byl ocet Handa, vysoce kvalitní saké z rodinného lihovaru, miso a tamari. Prodeje tak rychle rostly.
 
Na konci šedesátých let 19. století, v období Meidži Obnovy, přišel Meiki ještě s dalším novým podnikem, a sice výrobou sójové omáčky. V roce 1875 založili Meiki a Matazemon Nakano IV, ve spolupráci s Čogoro Jamamotem (známým rovněž jako Džiročo Šimizu) pro přímý prodej v Šimizu filiálku Nakaizumi Genkinten, předchůdce současné Rjošoku Liquor Company. Své obchodní cesty rozšířili z zátoky Suruga do Tokia a neustále své obchody rozvíjeli.
 
Poté, co zajistil své podnikání na firemním základě, začal Meiki podporovat projekty obecného prospěchu. V době hladomoru Tenpo ve 30. letech 19. století rozdávali společně on a jeho starší bratr Hidečika jídlo a peníze vesničanům, kterým se tak snažili ulehčit těžký život. Během období 20 let podporoval svými dary přestavbu Svatyně Kosugaja Hakusan, výstavbu kamenných hrází v přístavu Kosugaja a kolem pobřeží a opravu pobřežní cesty. Také obrátil svou pozornost k vládnímu Vzdělávacímu Řádu období Meidži. Poskytl veškeré prostředky pro založení základní školy a jmenoval Mikiho Mizogučiho do jejího čela. Následně založil i soukromou školu nazvanou Akademie Reikei, která se stala známou jako nejrozvinutější centrum vzdělání v okrese Čita. Akademie Reikei poskytovala vzdělávání na tom samém stupni jako státní „vyšší základní školy" a mnoho jejích žáků dosahovalo vysoké úrovně schopností a vědomostí.
 
Navíc, majíce na mysli budoucnost poloostrova Čita, kultivoval pozemky v Taketoju a Rokkanjamě , kde založil vinice se záměrem produkovat víno. Jeho vize ale vzala za své, když se rostoucí réva stala obětí celojaponské hmyzí kalamity.
 
Kjuzemon XIII. Vedl k prosperitě firmu jménem Morita Partnership, používajíc při tom doplňkový kapitál, investovaný příbuznými. Přesto ale rodinné podnikání vázlo. Syn Kjuzemona XIII, Hikotaro, se narodil v roce 1887. Jeho matkou byla Čijo, mladší sestra Zenpeje Mority (zakladatel pivovaru Kabuto a pekárny Šikišima). Během jeho dětství a mládí pozoroval Hikotaro svého dědečka, jak utrácí rodinné jmění za svou sbírku starožitností a viděl svého otce, jak zanedbává rodinné podnikání.
 
Hikotaro byl absolventem Akademie Reikei, kde byl jeho učitelem přímo Miki Mizoguči. Upíral svůj zrak ke světu obchodu, ve kterém byl jeho vzorem jeho strýc Zenpei Morita, který převzal pivovar Kabuto od svého strýce Nakana Matazemona IV. V Handa postavil pivovar z červených cihel v západním stylu a začal produkovat a prodávat pivo vlastní značky po celém Japonsku. Hikotaro byl hrdý, protože Zenpei byl příslušníkem prvního ročníku absolventů Akademie Reikei. V deseti letech postoupil na Vyšší základní školu Reikei, kde se spřátelil s jedním ze starších spolužáků, Taizem Išidou (posléze Sawadou), se kterým se společně učil a trávil volný čas. Když Taizo školu ukončil, Hikotaro postoupil do čtvrtého ročníku a zcela se oddal pilnému studiu. Poté, co opustil Akademii Reikei, pokračoval Hikotaro ve studiu na střední škole, specializované na zemědělství a lesnictví v Andžu a poté postoupil na Univerzitu Kejo, kde studoval ekonomii s myšlenkou na obnovu rodinného majetku rodiny Morita. Ve druhém ročníku odešel z Univerzity Kejo a převzal břímě rodinných podniků. Rozhodnými úspěchy zaměstnanců společnosti se začalo podnikání postupně oživovat. V této době se také přesunula hlavní část podnikání rodiny Morita do Nakanomači, do Naka-ku a Nagoji, ačkoliv výroba piva probíhala současně v Kosugaji.
 
Poté, co Hikotaro přebudoval Morita Partnership, stal se v roce 1933 hlavou celé rodiny jako Kjuzemon XlV. Japonsko vstoupilo do války v roce 1941 a Akio, nejstarší syn (absolvoval v roce 1944 Císařsskou Univerzitu v Osace, nyní Univerzita Osaka,) vstoupil do armády k vojenskému námořnictvu jako technický důstojník. Jeho mladší bratr Kazuaki se rozhodl vstoupit jako dobrovolník do námořního letectva. V té době již ale bylo zřejmé, že japonské ozbrojené síly směřují k porážce a v roce 1945 válka skončila kapitulací Japonska.
 
V roce 1946 obnovil Akio své přátelství s Masaruem Ibukou a založili spolu Tokyo Telecommunications Engineering Corporation. Hikotaro (Kjuzaemon XIV.) nejenom rozuměl Akijově vizi a poskytl mu morální podporu, ale podpořil jej také finančně tím, že mu dal k dispozici na tehdejší dobu vysokou sumu 190.000 jenů, získaných prodejem pozemků v Nagoji. Tak byla založena Tokyo Telecommunications Engineering Corporation, dnes známá jako Sony Corporation.
 
V roce 1947 se stal Kjuzemon XIV. předsedou Morita Partnership a dále spolupracoval s Akijem, který byl v pozici prezidenta a Kazuem, jako správním ředitelem. V roce 1955 se Morita Partnership přeměnilo na Morita Co. Ltd. a vize Meikiho, produkovat vlastní víno, se stala skutečností vznikem vinařského závodu Chanmoris.
 
Více informací najdete na následujících webových stránkách, přiložené fotografie jsem zhotovil při mé návštěvě v Japonsku.

Jiří Trčka, Želivec
 Překlad anglického originálu Tomáš Homola
© Japonsko v Čechách, 2009-2017
Šíření obsahu bez souhlasu Věry Trčkové není povoleno.
Web: STACH software  |  Design: Jan Junek
rss články | rss starožitnosti | výměna odkazů

Japonsko v Čechách je jedinečný projekt, který přináší milovníkům východního umění pravé japonské starožitnosti až do domu. Obrazy, sošky, porcelán a mnoho dalšího sami v Japonsku vybíráme a přivážíme do Čech