Japonsko v Čechách

English version

Foto








Vějíře jako symbol kultury i běžného života

18. listopadu 2011

Stejně jako kimona nebo ozdobné pásy obi spojujeme si většinou i vějíře s tancem gejši nebo nejznámější formou japonského divadla Kabuki. Ale známe jejich historii a možnosti uplatnění v současné době?

Už před staletími byly bohatě zdobené japonské vějíře používány na císařském dvoře k ceremoniálním účelům a nosili je nejvyšší hodnostáři. Později se staly běžnou součástí výbavy herců tradičního japonského divadla a tanečníků včetně gejš, až se nakonec rozšířily i mezi obyčejný lid. Ten je na rozdíl od šlechty využíval k věcem ryze praktickým, jako je ochlazování se v horku, odhánění neodbytných moskytů nebo rozdmýchávání ohně na vaření pokrmů.

Samotné slovo „vějíř“ vychází z latinského „vannus", což znamená jednoduchý nástroj na třídění zrna od plev v podobě jakési ošatky. Jeho použití se datuje od dávnověku a k ovívání ho používaly i nejprimitivnější národy, o kterých se píše např. v bibli. V podobě obřadních nástrojů se s vějíři setkáváme u všech vyspělých civilizací, korejské, čínské a japonské národy však mají v jeho používání a výrobě nejdelší tradici. Starověké typy datované někdy před šestým stoletím našeho letopočtu měly údajně tvary měsíce, hrušky a srdce s mnoha dalšími variacemi.

Japonské vějíře se podle svého tvaru dělí na dva základní typy, a sice UČIWA a ÓGI. Učiva jsou ploché deskové malované vějíře, původně převzaté od Korejců, jejichž podoba se historickým vývojem v čase mění z celistvé desky na kostru potaženou látkou či hedvábným papírem. V nejstarších dobách byly vějíře učiwa vyráběny ze dřeva cypřiše Hinoki a zdobeny pestrými barvami, kdy hranice jednotlivých barevných polí určovaly pestré provázky. Jako vše, i tyto původní suroviny se ale časem měnily a při výrobě „plochých“ vějířů se začal využívat papír, hedvábí, slonovina a pro japonské ostrovy tolik typický bambus. Samozřejmě, že to nejsou všechny suroviny, které se při zhotovování těchto typů vějířů používaly, zapomenout totiž nesmíme ani na zlato, stříbro a jiné ušlechtilé kovy.

Pokud se učiwa vyráběla z bambusu, byl postup většinou vždycky stejný. Řemeslník na konci stéblo nařezal opatrně na tenké třísky, které nechal spojené v místě, kde začínala rukojeť, a na druhé straně je paprskovitě roztáhl do tvaru vějíře. Následně byla takto vzniklá kostra pokryta z obou stran ručně vyrobeným papírem waši, který se používá třeba ke skládání origami, nebo hedvábím. Tyto vějíře ale nesloužily jen jako doplněk oděvu. Učiwu používali například i rozhodčí při zápasech sumo, kdy vějířem udělovali pokyny zápasníkům, nebo herci japonského divadla. V jejich rukou však neplnily jen funkci čistě dekorativní, nýbrž jejich pohnutím nebo nakloněním se naznačoval například pláč, stav mysli, radost nebo smutek…

Vějíře učiwa byly oblíbené i mezi japonskými společnicemi gejšami. Na těch, které používaly jen ony jako osobní doplněk, bylo vždy napsáno jejich jméno a slovo Gion, což je čtvrť v Kjótu, ve které je soustředěn nejvyšší počet těchto společnic. Z druhé strany pak byl namalován znak domu Okija, ve kterém gejša bydlela.

Vějíře ógi, které jsou mezi milovníky japonské kultury více v podvědomí, jsou skládací a používají se hlavně jako doplněk oblečení či dekorace. Hojně se užívaly již v 16. století, jejich zhotovení však bylo nákladnou záležitostí a mohly si je dovolit pouze ženy zámožných šlechticů. Teprve užitím levnějších materiálů a především zavedením sériové výroby v polovině 19. století tyto vějíře výrazně zlevnily a staly se dostupnější širším vrstvám obyvatelstva. Od samého počátku se ógi vyráběly ve dvou základních typech, a sice žebrové nebo listové. Žebrové, jak již sám název napovídá, se skládají ze štíhlých, většinou dřevěných nebo bambusových žeber (někdy se používala i vzácná slonovina), přes které je jednostranně, popř. na rubu i na líci, napnutý speciální papír, hedvábí či jemná kůže. Listové se pak skládají z jednotlivých listů, které při rozložení vytvoří celistvou plochu, spojené mezi sebou však nejsou. 

Při hlubším studiu konstrukce skládacích vějířů můžeme nalézt i zajímavé filozofické podtexty. Čep, který drží na spodní straně paprsky nebo listy vějíře pohromadě, je pokládán za „místo, kde vznikl život“ a jednotlivé listy či paprsky pak za možné filozofické směry vývoje osobnosti. Nás ale upoutají většinou motivy, které na jedné nebo obou stranách vějíře nacházíme. Může se jednat o objekty vycházející z mytologie, přírody, předměty běžné denní potřeby nebo ryby, zvířata, ptáky, květiny, plody či bytosti související s náboženstvím dané země nebo národa. Někdy jsou plochy vějířů pokryty nápisy, které mají filozofický směr a nebo vyjadřují velikost ducha a přírody. Hlavně v novověku se coby motivy na vějířích objevují jen „symboly Japonska“ v podobně gejš, hor nebo známého japonského slunce. Z hlediska funkce se vějíře dělí na taneční (sem se většinou řadí i divadelní), společenské – ozdobné, a co možná ani nevíme, vojenské. Taneční vějíře patřily, a stále ještě patří, mezi nezbytné rekvizity japonských tanečnic a mohou mít nejen různé velikosti (i přes jeden metr), ale také provedení. Většinou bývají kvůli nízké hmotnosti hedvábné na kostře z lehkého dřeva, mohou být ale i kovové. Ozdobné vějíře jsou, jak již bylo uvedeno, většinou skládací a určené hlavně jako doplněk dámských šatů. Zvláštní kategorii pak tvoří vějíře vojenské, které se používaly jako součást výzbroje válečníků nebo se prezentovaly ve formě vějířové zástavy. Ramena mají vyrobena z kovu a na konci zašpičatělá, což jim umožňuje nejen zranit protivníka, ale také účinně odrážet útoky vedené mečem.

V dnešní době se japonské vějíře využívají hlavně jako netradiční dekorace, kdy k jejich prezentaci slouží jednoduchý, ale důmyslně zhotovený, bambusový stojánek. Pěstitelé bonsají je mohou zařadit také do svých aranžmá miniaturních stromů v miskách nebo suiseki, přičemž i tady platí ve zjednodušené podobě stejné principy jako při používání svitkových obrazů. Borovice na předposlední fotografii naší reportáže se tak výborně hodí např. k suiseki kategorie „vodopád“ nebo „krajinné hory“, zatímco květy kamélie mohou doprovodit v letním aranžmá letitou borovici. V aranžmá by ale neměly vějíře stát, měli bychom je vhodným způsobem zavěsit.

Pokud vás tato reportáž zaujala, podívejte se do našeho e-shopu, kde si vějíře můžete nejen prohlédnout, ale i zakoupit.

Věra Trčková


 

© Japonsko v Čechách, 2009-2017
Šíření obsahu bez souhlasu Věry Trčkové není povoleno.
Web: STACH software  |  Design: Jan Junek
rss články | rss starožitnosti | výměna odkazů

Japonsko v Čechách je jedinečný projekt, který přináší milovníkům východního umění pravé japonské starožitnosti až do domu. Obrazy, sošky, porcelán a mnoho dalšího sami v Japonsku vybíráme a přivážíme do Čech