Japonsko v Čechách

English version

Foto

Dýka TANTÓ o délce 26,5 cm a pochva saja
Rozložená dýka
Meč WAKIZAŠI o délce 58 cm a pochva saja
Rozložený meč
Zdobená záštita cuba
Zakončení rukojeti kašira
Rukojeť meče cuka s opletem
Měč KATANA v soupravě širazaja
Rozložený měč KATANA o délce 95 cm s gertifikátem původu
Součásti japonských mečů

Meče a dýky japonských samurajů

30. května 2011

Samurajové byli bojovníci známí nejen svou oddaností pánovi, kterému sloužili, ale také fyzickou a duchovní silou, kterou čerpali mimo jiné i z meditací u jezírek s kapry Koi či pozorováním zahradních scenerií…

K výzbroji samurajských válečníků patřily v základu dva meče – dlouhý DAITÓ (katana nebo tači) a krátký ŠÓTÓ (tantó nebo wakizaši). Na první pohled jsou si hodně podobné, skládají se i ze stejných komponentů a jejich hlavním rozlišovacím znakem je délka. Obecně se při jejich kategorizaci užívá pravidlo, které říká, že do velikosti 1 šaku (japonská míra, 1 šaku = cca 30 cm) je dýka TANTÓ, délku mezi 1 - 2 šaku pokrývá WAKIZAŠI a od 2 šaku výše se jedná o dlouhé meče KATANA nebo TAČI. Dvojice mečů, které měl samuraj při sobě, se pak nazývala daišó. Třídění japonských mečů podle dalších kritérií je mnohem bohatší, více informací najdete v Bulletinu č. 0/1996 Společnosti pro studium japonského meče – NIHONTO KENKYUKAI.

Tantó

Tento nejkratší meč (v našem středoevropském pojetí by se dal charakterizovat nejspíše jako dýka či větší nůž) má čepel dlouhou od 0,5 do 1 šaku a samuraj ho nosil společně s dalším mečem. Jednalo se o „zbraň poslední záchrany“ a sloužil nejen k sebeobraně či k boji v nouzi ve stísněných podmínkách, ale také ke specifickým bojovým úkonům (typy joroidoši, kubikiri aj.). Dýku tantó směl nosit pro ochranu své osoby i prostý lid, vlastnictví daišó pak bylo od roku 1588 výsadou pouze třídy samurajů. Jestliže musel spáchat samuraj z důvodu očištění své cti rituální sebevraždu sepuku, použil krátký meč wakizaši nebo tuto dýku. Žena pak směla ukončit svůj život jen prostřednictvím tantó (kwaiken).

Wakizaši

Středně dlouhý japonský meč (velikost 1 – 2 šaku) v podstatě stejného vzhledu jako katana, se kterou byl používán v páru daišó coby záložní zbraň, sloužil samurajům pro boj zblízka ve vnitřních prostorách. Čepel wakizaši byla vyráběna stejným postupem jako u mečů katana. Tento meč byl považován za ochránce cti a jako takový nebyl nikdy odkládán. Dokonce i ve vlastním domě ho samurajové měli neustále při sobě, popř. alespoň v blízkém dosahu.

Katana

Tento dnes nejznámější druh samurajského meče byl v boji používán od počátku 16. století. Podobně jako nám všem dobře známá šavle má lehce zakřivenou čepel, jednostranné ostří, záštitu proti poranění ruky a rukojeť, která je oválného průřezu. Délka katany se pohybuje v rozmezí od 2 do 3 šaku a jak již bylo uvedeno, nosili ji samurajové společně s krátkým mečem wakizaši nebo s osobní samurajskou dýkou tantó. Kombinace mečů daišó (katana a wakizaši), nošena společně za pasem ostřím nahoru, se stala  standardní výzbrojí od konce období Muromači. Katana se používala výhradně pro boj v otevřených prostorách, kde bylo dostatek místa a samurajové mohli využít její hlavní přednosti – dlouhé, ostré čepele. Čepel katany je tvořena povětšinou dvěma druhy oceli - tvrdou ocelí s vyšším obsahem uhlíku a měkkou ocelí s nižším obsahem uhlíku. I když existuje celá řada možných poměrů, jak tyto dva co do vlastností rozdílné materiály kombinovat, nejčastěji se vyskytuje skladba s názvem kobuse-gitae (tvrdý plášť a měkké jádro). Ostří katany je speciálně kaleno, čímž se zvětšuje jeho tvrdost a zlepšuje řezivost. Zbytek čepele je pak nekalený a měkčí, to z toho důvodu, aby se snížila pravděpodobnost jejího zlomení.

Tači

Meč tači, který byl nošen zavěšený u boku ostřím dolů, je starší než katana a do Japonska se dostal z Číny a Koreje. Jeho výroba svébytnou japonskou technologií se datuje od sedmého století a tači prochází celými japonskými dějinami až do konce 2. světové války. Byl vždy symbolem nejvyššího mocenského postavení, náboženskou insignií a po restauraci císařství Meidži (1868) se stal ve formě šinguntó oficiální vojenskou poboční zbraní poddůstojníků, důstojníků i generálů. O historii japonského meče pojednává podrobně Bulletin č. 0/1996 Společnosti pro studium japonského meče – NIHONTO KENKYUKAI.

Souprava meče

Japonský meč se skládá ze dvou základních částí, samotné čepele a tzv. soupravy (koširae). Pro znalce „umění meče“ a sběratele je důležitá především samotná čepel, která nese odkaz doby, ve které byla zhotovena a rukopis mistra, který ji vytvořil. Důležitá je ale i souprava, která se mohla zvláště u velmi starých exponátů několikrát změnit, a to buď z důvodu opravy poškození původního meče, nebo jeho přepracování.

I když je čepel nejdůležitější, bez dalších součástí by tato obávaná zbraň nebyla ani funkční, ani úplná! Významnou roli tak hrají i rukojeť (cuka) a pochva (saja), bez nichž by byl meč v podstatě nepoužitelný. Obojí je vyrobeno z měkkého dřeva magnólie (vlastnostmi se blíží naší lípě), přičemž správně vytvořená cuka a saja musí na čepel přesně doléhat. Řap čepele (horní koncová část) drží v rukojeti pomocí jednoho, někdy i dvou, bambusových kolíčků. Čepel drží v pochvě samosvorný prstenec (habaki). Samotná povrchová úprava pochvy a rukojeti je různá. Saja se většinou lakuje, u dražších souprav může být potažena rejnočí kůží. Rukojeť je rejnočí nebo žraločí kůží potažena skoro vždy, navíc je nejen pro ozdobu, ale i lepší držení v dlani, opatřena opletem cukaito, který je z bavlny nebo kůže. Existuje spousta metod a vzorů provedení opletu. Pod opletem bývají po obou stranách rukojeti vloženy dva kusy menuki, které mají nejen dekorační funkci, ale v noci signalizují hmatem bojovníkovi polohu ostří.

Dalším, funkčně důležitým, prvkem je záštita (cuba), která nejen chránila ruku samuraje, ale také doplňovala estetickou stránku  japonského meče. Některé záštity jsou jenom „funkční“, jiné, bohatě zdobené, dávají tušit postavení samuraje ve společnosti. V současné době jsou tyto části samurajských mečů velmi oblíbené mezi sběrateli japonských starožitností. Poslední z  částí meče je bavlněná tkanice (sageo) protažená očkem (kurigata), sloužící především k upevnění meče k pásu obi.

Jelikož souprava meče sloužila také k dekoračním účelům (k jedné čepeli mohlo být vytvořeno i několik souprav - jedna k boji, další pro slavnostní příležitosti, jiná pro sepuku, aj.) a dlouhý pobyt čepeli v pochvě nesvědčil, vyráběla se také tzv. širazaja, což je pouze jakási „dřevěná schránka“ na čepel skládající se pouze z o trochu větší pochvy a prosté dřevěné rukojeti bez opletu i potahu z rejnočí kůže, kde meč pečlivě očištěn a naolejován „odpočíval“ připraven k boji…

Existují čtyři základní typy souprav pro dlouhé meče (tači, handači, učigatana a čisaigatana) a čtyři základní typy souprav pro krátké meče (wakizaši, tantó, hamidaši a aikuči). Další podrobnosti k třídění a variantám souprav lze najít v Bulletinu č.4/2000 – 5/2001 Společnosti pro studium japonského meče – NIHONTO KENKYUKAI.

Na to jak kompletní japonský meč vypadá a jak se jmenují jeho části, se můžeme podívat na straně 5. Z hlediska jeho funkčnosti jsou nejdůležitější především hamon, sori a kisaki. Zakřivení čepele (sori) ovlivňuje především použití meče, přičemž ideální hodnota je podle názorů, zvyků a bojových technik jeho uživatelů odlišná. Nicméně platí, že příliš malé sori (skoro rovný meč) ztěžuje optimální použití, při kterém je nutné vést zároveň sek i řez. Podoba kisaki (hrot meče) je také dána nároky majitele, protože různé druhy a délky hrotů mívají rozličná využití. Například pro moderní bojové umění IAIDO je doporučován meč s menším a kratším hrotem, a to z toho důvodu, aby při úkonu tasení nedocházelo k rychlému prořezávání obústku pochvy.

Kromě „pravých“ samurajských mečů, což nepochybně zaujme opravdové sběratele, neboť jsou to meče dovážené přímo z Japonska, v původním stavu, bez různých zkrášlovacích či rádoby odborných „vylepšovacích“ zásahů tuzemských kutilů a šibalů) se stávají předmětem zájmu některých lidí také repliky mečů, které však nikdy nemohou pokrýt celou škálu historických, uměleckých a filozofických pohledů na dané téma.

Na závěr se ještě podívejte na to, z čeho se samurajský meč skládá: č. 1 – pochva saja, č. 2 – zakončení pochvy kodžiri, č. 3 – stuha sageo, č. 4 – očko kurigata, č. 5 – obústek pochvy koiguči, č. 6 – zakončení rukojeti kašira, č. 7 – oplet cukaito,  č. 8: rukojeť cuka, č. 9 – bambusový kolíček mekugi,  č. 10 – rejnočí kůže same nacházející se pod opletem ito, č. 11 – záštita cuba, č. 12 – podložka sepa, č. 13 – prstenec habaki, č. 14 – čepel meče tóšin, č. 15 – hrot kisaki, č. 16 – břit ostří hasaki, č. 17 – hranice zakaleného ostří čepele hamon.

Pokud Vás tématika japonského meče zaujala, můžete další informace nalézt ve Společnosti pro studium japonského meče NIHONTO KENKYUKAI, která se od roku 1996 jako sekce Česko-japonské společnosti věnuje šíření odborných informací o japonském meči formou přednášek, seminářů, výstav, prezentací, konzultací a vlastních publikací. Podrobnosti najdete na stránkách http://nihonto.japan.cz.

Text a foto: projekt Japonsko v Čechách
 

© Japonsko v Čechách, 2009-2017
Šíření obsahu bez souhlasu Věry Trčkové není povoleno.
Web: STACH software  |  Design: Jan Junek
rss články | rss starožitnosti | výměna odkazů

Japonsko v Čechách je jedinečný projekt, který přináší milovníkům východního umění pravé japonské starožitnosti až do domu. Obrazy, sošky, porcelán a mnoho dalšího sami v Japonsku vybíráme a přivážíme do Čech